Carl Rogers (1902-1987)

Raný život

Carl Rogers se narodil a vyrůstal na chicagském předměstí Oak Park ve státě Illinois (Spojené státy americké). Byl čtvrtým ze šesti dětí Waltera Rogerse a Julie Cushingové. Rogers se učil v přísném náboženském prostředí. Původně měl v plánu studovat zemědělství na Wisconsinské univerzitě v Madisonu se zaměřením na historii a náboženství.

Ve škole se jeho zájmy odklonily od zemědělství a přiklonily se k náboženství; po získání bakalářského titulu v roce 1924 nastoupil ke zděšení svého konzervativního otce do liberálního protestantského semináře v New Yorku. Rogers strávil v semináři dva roky a poté přestoupil na Columbia University Teachers College, kde spolupracoval s Johnem Deweym. V roce 1928 Rogers získal magisterský titul a v roce 1931 doktorát z klinické psychologie.

Profesní život

Rogers zahájil svou profesionální kariéru v oblasti dětské psychologie v roce 1930 jako ředitel Společnosti pro prevenci týrání dětí. V letech 1935 až 1940 také přednášel na Rochesterské univerzitě. V roce 1939 vydal knihu The Clinical Treatment of the Problem Child (Klinická léčba problémového dítěte) a v roce 1940 přijal místo profesora klinické psychologie na Ohio State University. V roce 1942 Rogers publikoval své názory v knize Counseling and Psychotherapy (Poradenství a psychoterapie), kde nastínil svou teorii, že člověk může získat vědomí potřebné k proměně svého života tím, že naváže respektující, nesoudící a přijímající vztah s psychoterapeutem.

V roce 1945 se Rogers přestěhoval do Chicaga, kde působil jako profesor. Založil zde poradenské centrum a výsledky svého výzkumu publikoval v knize Client-Centered Therapy (Terapie zaměřená na klienta) v roce 1951 a Psychotherapy and Personality Change (Psychoterapie a změna osobnosti) v roce 1954. Později se Rogers vrátil na Wisconsinskou univerzitu, kde zůstal až do roku 1963, kdy se přestěhoval do Kalifornie, kde se připojil k zaměstnancům Western Behavioral Sciences Institute. V roce 1968 se někteří pracovníci tohoto institutu připojili ke Carlu Rogersovi a založili Centrum pro studium osobnosti. V kalifornské La Jolle zůstal až do své smrti v roce 1987.

Přínos pro psychologii

Rogers přijal myšlenky humanismu Abrahama Maslowa a také věřil, že osobní růst je závislý na prostředí. Toto přesvědčení se stalo základem pro jeho vývoj terapie zaměřené na klienta, později přejmenované na terapii zaměřenou na člověka.

Během výuky na Wisconsinské univerzitě v Madisonu napsal Rogers jednu ze svých nejznámějších knih On Becoming a Person (Být sám sebou), v níž tvrdil, že lidé mají své vlastní zdroje pro uzdravení a osobní růst. Rogers zavedl do terapeutického prostředí pojmy kongruence, empatické porozumění, a bezpodmínečný pozitivní přijetí, aby zlepšil výsledky pro klienty. Povzbuzoval poradce a terapeuty, aby projevovali každý z těchto aspektů a pomáhali tak klientovi získat vhled, rozpoznat pocity, vyjádřit sebepojetí a dosáhnout sebepřijetí a seberealizace.

Rogers tvrdil, že seberealizovaný, plně fungující člověk má sedm klíčových rysů:

• Otevřenost vůči zkušenostem a opuštění psychologických obran.

• Existenciální životní styl, který klade důraz na prožívání okamžiku bez jeho zkreslování.

• Důvěru v sebe sama.

• Schopnost svobodně se rozhodovat. Plně fungující lidé přebírají odpovědnost za svá rozhodnutí a kontrolu nad svým životem.

• Život plný tvořivosti a přizpůsobivosti, včetně upuštění od konformity.

• Schopnost chovat se spolehlivě a činit konstruktivní rozhodnutí.

• Plný, bohatý život, který zahrnuje celé spektrum lidských emocí.

Rogersův přístup k terapii zaměřený na člověka je široce přijímán a uplatňuje se v oblastech vzdělávání, kulturních vztahů, ošetřovatelství, mezilidských vztahů a v dalších profesích a oblastech zaměřených na služby a pomoc. Rogersovy psychologické teorie ovlivnily moderní psychoterapii a měly přímý dopad na oblast duševního zdraví.

Rogers také přispěl k popularizaci humanismu v psychologii. Humanistické psychologické hnutí se zaměřilo na lidskou zkušenost svobody, volby, hodnot a cílů. Od tradiční psychoanalýzy a behaviorismu se odchylovalo v tom, že se zaměřovalo na celkové psychické zdraví klienta, nikoliv pouze na léčbu symptomů (tj. směrem, kam se vydala například kognitivně behaviorální terapie), a dávalo klientovi možnost dosáhnout svého plného potenciálu a řídit průběh terapie, místo aby terapeut klienta objektivně diagnostikoval a hodnotil.

Rogers se v posledních letech svého života snažil ukončit útlak a kulturní konflikty. Pomáhal sjednotit katolíky a protestanty v Irsku a bojoval za ukončení apartheidu v Jihoafrické republice.

Knihy Carla Rogerse

• Klinická léčba problémového dítěte (1939)

• Poradenství a psychoterapie: Novější koncepty v praxi (1942)

• Terapie zaměřená na klienta: Její současná praxe, důsledky a teorie (1951)

• Způsob bytí(1961)

• Být sám sebou (1967)

• Svoboda učit se: Pohled na to, čím by se mohlo stát vzdělávání (1969)

• On Encounter Groups (1970)

• Stát se partnery: Manželství a jeho alternativy (1972)

• O osobní moci (1977)

• Způsob bytí (1980)