Philip Zimbardo

Profesní život

Philip Zimbardo se narodil 23. března 1933 v New Yorku. Studoval na Brooklyn College a v roce 1954 absolvoval obory sociologie, antropologie a psychologie. Zimbardo navštěvoval postgraduální studium na Yaleově univerzitě, kde v roce 1959 získal doktorát z psychologie. Jeden rok Zimbardo učil na Yaleově univerzitě a sedm let působil jako docent na Newyorské univerzitě. V roce 1968 přijal Zimbardo místo profesora psychologie na Stanfordově univerzitě.

V roce 1977 Zimbardo vytvořil Stanfordskou kliniku plachosti, která pomáhá lidem překonávat plachost ve společnosti. Když se klinika přestěhovala mimo areál Stanfordu, byla přejmenována na Kliniku plachosti; Zimbardo zde nadále působí jako výzkumný konzultant. Zimbardo strávil desítky let studiem a výzkumem sektářského chování a ovládání mysli a vydal svědectví o síle situačního nátlaku a událostech ve věznici Abú Ghrajb.

V roce 2002 byl Zimbardo prezidentem Americké psychologické asociace a od roku 2003 je emeritním profesorem na Stanfordu. Spolupracuje s vědeckým centrem Greater Good na Kalifornské univerzitě v Berkeley a je zakladatelem a ředitelem organizace Heroic Imagination Project, jejímž cílem je rozpoznat a rozvíjet každodenní hrdinství. Jeho populární seriál Discovering Psychology (Objevování psychologie) pro věnuje se výuce základních psychologických principů a teorie pro laické publikum.

Přínos pro psychologii

Zimbardo strávil většinu své kariéry výzkumem toho, jak a proč se lidé v určitých situacích mění tak, že se chovají nečekaným způsobem, například když dobrý člověk spáchá krutý čin nebo když inteligentní člověk udělá něco iracionálního. Zimbardo se zabýval také výzkumem plachosti, motivace a lidského pohledu na čas.

Zimbardo navrhl Stanfordský vězeňský experiment, aby zjistil, jaký bude výsledek, když bude jedné skupině udělena autorita nad jinou skupinou. Ve studii z roku 1971 Zimbardo přidělil 24 vysokoškolským studentům role dozorců nebo vězňů v maketě vězení v areálu Stanfordu. Ačkoli studie měla trvat dva týdny, během šesti dnů se u vězňů vyvinulo jedinečné chování, které napodobovalo chování skutečných vězňů, včetně výtržností, vzpoury, a dokonce i deprese a vzteku. Vězeňští dozorci, kteří dostali jasné instrukce, jakou taktiku mohou použít, začali rychle překračovat meze trestání a ponižování. Pozorující psychologové si všimli, že mnozí z vězeňských dozorců používali sadistické, a dokonce mučivé chování, aby získali kontrolu nad vězni, i když to nebylo opodstatněné. Vězni věřili, že jsou skutečnými vězni, a několik z nich bylo těžce emocionálně traumatizováno. V důsledku toho byl experiment předčasně ukončen.

O etice studie se dodnes vedou rozsáhlé diskuse. Mnozí badatelé poukazují na tuto studii jako na důkaz účinků věznění, jako na ukázku negativních účinků, které může mít absolutní kontrola na svědomí člověka, nebo jako na vysvětlení skupinového myšlení a sektářského chování. Zimbardo výsledky experimentu rozvedl a uvedl paralely s podmínkami ve věznici Abú Ghrajb ve své knize The Lucifer Effect (Luciferův efekt) z roku 2007.

Zimbardo vytvořil dotazník Zimbardo Time Perspective Inventory (ZTPI), který měří pohled člověka na minulost, přítomnost a budoucnost. Test ZTPI měří pět postojů k času: minulost-negativní, minulost-pozitivní, přítomnost-fatalistický, přítomnost-hedonistický a budoucnost. Zimbardo nastínil své teorie v knize The Time Paradox: The New Psychology of Time That Will Change Your Life (Paradox času: Nová psychologie času, která změní váš život). Zimbardo se domnívá, že náš život je utvářen naším pohledem na čas a že řada paradoxů ovlivňuje osobní i kulturní chování:

• Paradox 1. Lidé si obvykle neuvědomují, jak silný vliv má čas na jejich pocity, myšlenky a činy.

• Paradox 2. Postoje člověka k času mohou být prospěšné, pokud některý z nich nepřetrvává nad ostatními.

• Paradox 3. Pohled člověka na čas je utvářen osobní zkušeností, ačkoli tyto postoje tvoří také kolektivní, kulturní pohled, který formuje národ.

Nedávno začal Zimbardo s kolegy Sarah Brunskillovou a Anthonym Ferrerasem rozvíjet koncept syndromu sociální intenzity. Tato teorie má vysvětlit kulturu armády. Zimbardo a jeho kolegové tvrdí, že intenzivní prostředí armády může vést k hypermaskulinnímu chování, které způsobuje extrémní endorfinové opojení.