Rozdíly mezi KBT a PCA přístupem v terapii
Rozdíly mezi KBT a PCA přístupem v psychoterapii
Vyznat se v psychologických směrech je občas těžké. Obzvláště pro klienty, kteří hledají psychoterapeuta a mají vlastních problémů nad hlavu. Gestalt, PCA, KBT, Psychoanalýza, systemika anebo integrativní přístup? Psychoterapeutických směrů je mnoho a většina z nich dosahuje při práci s klientem dobrých výsledků. Pojďme se ale podívat na rozdíly mezi dvěma populárními směry, mým oblíbeným PCA přístupem (tzv. rogeriánský psychoterapie podle zakladatele přístupu Carla Rogerse) a KBT (tzv. kognitivně behaviorální psychoterapie).
Kognitivně behaviorální psychoterapie
Kognitivně behaviorální psychoterapie představuje jeden z nejrozšířenějších psychoterapeutických přístupů, jejím cílem je identifikace destruktivního anebo narušujícího vzoru v klientově životě a snaha o ovlivnění tohoto chování.
Kognitivně behaviorální psychoterapie se soustředí na automatické negativní myšlenky, které přispívají anebo zhoršují emoční potíže a doufá, že změnou chování může dojít ke změně prožívání, zejména pak u emocí jako je úzkost anebo deprese, které jsou úzce spojený s negativistickým myšlením. Kognitivně behaviorální psychoterapie je silně zaměřena na techniky, existuje široké spektrum postupů a nástrojů, jak se k problému postavit. Mezi nejčastější z nich patří identifikace negativních myšlenek a nacvičování nových dovedností ve specifických situacích, kdy jinak dochází k negativnímu prožívání u klienta.
Na člověka zaměřený přístup (PCA psychoterapie)
Rogeriánský psychoterapie (někdy též rogersovská psychoterapie) se oproti KBT soustředí na emoce. Psychoterapeut si je vědom toho, že nemůže být expertem na klientův život a během pár hodin sezení zjistit, co bude a co nebude konkrétnímu klientovi nejlépe fungovat a dát mu zaručenou radu. Při psychoterapii se psychoterapeut pokouší o pochopení klientova vnitřního světa, prostřednictvím empatického naslouchání prozkoumává klientovy emoce a společně s klientem hledá příčiny klientových obtíží. Konkrétní přístupy k problému jsou pak nalézány v klientově životě, ačkoliv psychoterapeut disponuje většinou psychologickým vzděláním (a v případě psychiatrů anebo jiných nepsychologů, kteří se rozhodli stát terapeutem si toto alespoň sebevzděláním) a zná psychosociální normy, pomáhá klientovy s jeho vlastní explorací a otázkami spolu s vlastním zájem o klientovu osobu ho nechává směřovat k hledání vlastních řešení a zjištění metod, které mu vzhledem k jeho jedinečné osobnosti fungují.
Zatímco při ukončení kognitivně behaviorální psychoterapie tak po rychlém odeznění příznaků může dojít k relapsu a rychlému návratu problémů anebo projevu primární příčiny těchto problémů v jiné oblasti klientova života, u PCA zůstává změna trvalejší, protože klient sám nalezl s nápomocí nové vzory chování, namísto aby je dostal z vnějšku. Osobně vnímám hlavní rozdíl oproti KBT v důvěře ke klientovi (představované bezpodmínečným pozitivním přijetím), který je dobrým člověkem a expertem na svůj vlastní život, ale bohužel se dostal do náročné životní situace a potřebuje prostor a podporu pro její řešení.
