Viktor Frankl (1905-1997)

Profesní život

Viktor Emil Frankl se narodil 26. března 1905 ve Vídni v Rakousku. Titul doktora medicíny a doktora věd získal na Vídeňské univerzitě, kde studoval psychiatrii a neurologii se zaměřením na oblast sebevražd a depresí. Jako student medicíny na konci 20. let úspěšně poskytoval poradenství středoškolským studentům, čímž prakticky eliminoval sebevraždy. Díky těmto úspěchům byl požádán, aby vedl oddělení prevence sebevražd ve Všeobecné nemocnici ve Vídni. Poté, co během čtyř let léčil tisíce lidí, přijal Frankl místo vedoucího neurologického oddělení v Rothschildově nemocnici, jednom z mála zařízení, které v té době umožňovalo Židům vykonávat lékařskou praxi.

V roce 1942 byli Frankl, jeho rodiče, manželka a bratr zatčeni a posláni do koncentračního tábora Thereisienstadt; Franklův otec tam do půl roku zemřel. Během tří let byl Frankl přesunut mezi čtyřmi koncentračními tábory, včetně Osvětimi, kde zemřel jeho bratr a byla zabita jeho matka. Franklova manželka zemřela v Bergen-Belsenu. Když byl v roce 1945 Franklův tábor osvobozen, dozvěděl se o smrti všech svých nejbližších rodinných příslušníků s výjimkou sestry, která emigrovala do Austrálie. V táboře se Frankl a jeho spoluvězni snažili řešit sklíčenost, kterou pozorovali u ostatních vězňů. Ve snaze zabránit pokusům o sebevraždu se Frankl a další vězni snažili pomáhat ostatním vězňům, kteří čelili těžkým depresím, tím, že je povzbuzovali, aby přemýšleli o pozitivních vzpomínkách, scénách a myšlenkách.

Frankl využil svých zkušeností z táborů k vytvoření své teorie logoterapie, která se někdy označuje jako „třetí vídeňská škola psychoterapie“, protože Frankl přišel až po Sigmundu Freudovi a Alfredu Adlerovi. Frankl věřil, že i uprostřed nelidských a krutých podmínek má život smysl a že utrpení má svůj účel. Frankl se domníval, že během extrémních fyzických okolností může člověk uniknout prostřednictvím svého duchovního já jako prostředku k přežití zdánlivě nesnesitelných podmínek. Věřil, že duchovní já nemůže být ovlivněno vnějšími silami. Frankl strávil většinu své pozdější kariéry studiem existenciálních metod terapie.

Frankl napsal přelomovou knihu Člověk hledá smysl, v níž podrobně popsal svůj pohled na prožité utrpení, kterým byl koncentrační tábor. V letech 1948-1990 byl profesorem neurologie a psychiatrie na Vídeňské univerzitě a v letech 1946-1970 vedl neurologické oddělení vídeňské nemocnice s poliklinikou. Během své kariéry Frankl publikoval řadu knih, obdržel desítky čestných titulů, přednášel po celém světě a působil jako hostující profesor na univerzitách včetně Harvardu, Jižní metodistické a Duquesne.

Přínos pro psychologii

Franklova kniha Člověk hledá smysl je široce citována jako jedna z nejdůležitějších a nejinspirativnějších knih 20. století. V knize popisuje tři fáze adaptace na život v koncentračním táboře:

• Šok nebo popření při prvním přijetí.

• Apatie vůči ostatním.

• Depersonalizace, zahořklost, morální deformace a deziluze u přeživších.

Frankl tvrdí, že nalezení smyslu v každodenních okamžicích může těm, kdo trauma přežili, umožnit vyhnout se zahořklosti a apatii, které jsou tak často důsledkem mučení, věznění a dlouhodobého traumatu. Vybízí osoby, které traumatem trpí, aby přemýšlely o lidech, které by nechtěly zklamat, například o mrtvých nebo vzdálených členech rodiny, a aby se zamyslely nad tím, jak by chtěly, aby je tito blízcí vnímali. Frankl věří, že smysl lze nalézt prostřednictvím tvořivosti a práce, lidské interakce a zkušeností a způsobu, jakým reagujeme na nevyhnutelné utrpení.

Franklova logoterapie vychází z „vůle ke smyslu“ filozofa Sorena Kierkegaarda. Frankl vychází z Kierkegaardovy filozofie, když tvrdí, že primárním životním pudem je hledání smyslu – nikoliv pud sexuální či rozkošnický, jak teoretizoval Freud, nebo mocenský, jak tvrdili Nietzsche a Adler. Logoterapie je forma existenciální terapie, která zdůrazňovala, že lidé mají moc najít smysl ve všem, co dělají.